Pondělí je vždy náročný den. Po víkendu se nastřádá mnoho mejlů, úkolů, problémů… a také chodí na šestou paní uklízečka. Takže pondělí je ve znamení kolotoče, na který se snažíte naskočit, v lepším případě už na něm sedíte a snažíte se neslítnout…
Dnes tomu nebylo jinak, jen jsem potřebovala skončit dřív, protože jsem byla objednaná ke své fyzioterapeutce. Společnými silami se snažíme udržet mě v pohyblivém stavu a zažehnat hrozící operaci. Kdo někdy absolvoval Bowenovu techniku, ví, o čem mluvím. Šíleně to bolí, člověk je po zákroku zbitý jak pes, samá modřina… ale pomáhá to.
Dnes jsem měla odpolední termín, tak jsem mohla jet rovnou domů, zalehnout a lízat si rány…
No jo… ale… přes víkend jsem byla sama doma, užívala jsem si absolutní ticho a jakoukoliv nepřítomnost… to přece nemůžu tomu psovi udělat a aspoň na chvilku se s ním ve vší opatrnosti neprojít! Tak jo! Držím tu zrzavou tlamu v dlaních, koukám do těch psích očí a ve vší vážnosti k tomu božímu hovádku promlouvám: „Bláťo, dnes žádné blbnutí, nemůžu se moc hýbat, jen se pomaličku a v klidu projdeme… Jasný?!?!?“
Nejsem si sice jistá, že zcela přesně pochopil význam slov, ale přesto vyrážíme.
Přešli jsme náměstí a u pošty hodláme přejít přes silnici. Způsobně čekáme u přechodu, až budeme mít volno, je půl čtvrté, vrcholí dopravní špička. A tu zleva registrujeme velké červené auto, které přibržďuje a dává nám prostor přeběhnout silnici. Super! Jupííí!
Juknu na psa a zavelím „Jdeme!“, juknu na řidiče, zda si to nerozmyslel a pouští nás… a rozbíhám se…
Ano… tušíte správně… Hustone, máme problém!
Můj pes mě miluje, a když jsem ho žádala o pomalou a klidnou procházku, vzal si to ke svému obrovskému milujícímu bulličímu srdci. „Musím zabránit běhu stůj co stůj!!! „
Situace tedy vypadá následovně: já se rozbíhám, začíná působit kinetická energie, jejíž velikost závisí na hmotnosti a rychlosti tělesa vykonávajícího posuvný pohyb… tedy… je mě kus baby, o tom žádná, tudíž hmotnost mého tělesa je značná a nabraná rychlost se blíží 299 792 458 metrům za sekundu, což by se dalo definovat jako rychlost světla. Ovšem já bych trochu ubrala, protože jsem se zrovna nenacházela ve vakuu. Blatník, zcela mně oddán, skáče před mé nohy ve snaze zabránit jakémukoliv rychlejšímu pohybu, který by mi mohl uškodit. Jednou tlapkou mi fixuje mou nohu, svým mohutným tělem se snaží zabránit běhu či jakémukoliv pohybu tomu podobnému.
Vážení přátelé, ano! Blíží se pád.
Před definitivním polibkem chladného a naprosto asexuálního asfaltu mě dělí sekunda? Možná dvě? Nevěřili byste, co všechno Vám může proběhnout za tu dobu hlavou…
Tak za prvé je to samozřejmá touha to nějak ustát… Jak tak mám fixovanou jednu nohu k podkladu, druhá noha přejede nártem po chlupatém hřbetě… A tu se mi vybaví záchranný kruh! Protože když třete ebonitovou tyč o liščí ocas, vznikne elektřina. Elektrickým výbojem bych mohla Bláťu donutit poodstoupit, uvolnit mi nohu, kterou bych mohla použít ke stabilizaci… no jo… ale funguje to na bulličí kožich versus kravičkové boty??? A i kdybych tou nohou kmitala po jeho hřbetě jak perpetum mobile, stihnu za zlomek sekundy vytvořit dostatečné množství elektřiny? Takže nic…
Přejděme za druhé… pád je nevyhnutelný. Přemýšlím tedy, které části těla obětovat a které chránit… padnu na kolena, předloktí nebo snad obětuji dlaně? Nemohu se rozhodnout a času je tak málo! Nakonec obětuji vše…
Tolik úvah, tolik plánů a nakonec k ničemu… stejně lehnu…
Takže aspoň za třetí… je dopravní špička, lidé se vrací z práce, jdou nakupovat, je plné město… když na hubu, ať u toho vypadám aspoň dobře!!!
Z posledních sil před dopadem zvedám hlavu, přece si nevymlátím zuby z huby, a vztyčuji levou ruku k výšinám, protože se chci dotknout mety.
Myslím, že se povedlo a že jsem předvedla vysoce elegantní a kreativní přelet nad přechodem pro chodce… který ovšem skončil v první polovině vozovky.
Když jsem se ujistila, že jsem v bezpečí na silnici, že už nemám kam jinam upadnout, vymotala jsem si nohy z vodítka a pěkně po meresijevovsku jsem zdolala druhou polovinu vozovky.
Ani nevím, kolik lidí jsem pobavila… viděla jsem rudě a snažila se napočítat všechny polámané kosti. Nicméně se ozývala ještě další neidentifikovatelná bolest.
Nahodila jsem vlnu, srovnala kabát, přehodila zpět kozy ze zad na hrudník, u krku povolila popruh od tašky, který mi vháněl ruměnec do tváří z nedostatku kyslíku, zavázala jsem tkaničku potencionální třecí boty… a jak tak dřepím, uvědomila jsem si tu neidentifikovatelnou bolest… Ač není Boží hod vánoční či Štěpána, tím svým kreativním pádem jsem zařízla kačenu… Ne tu potoční, kterých je tu přehršel a která by chtěla zrovna v tu inkriminovanou chvíli přecházet přechod pro chodce… snad na poštu? Ale proč by to dělala, když tu vozovku může přeletět? Ale třeba ji omrzel kačení život a chtěla ho ukončit nějak výjimečně… No na to ať zapomene! Nemám energii plnit potočním kačenám jejich sny o výjimečném konci!
Mám na mysli Kačenčinu kačenku…
Mno…
Jsem opět doma… a snažím se navázat na svůj prvotní plán… ležet a lízat si rány…