Cimburk
To si tak jdete spát, v klidu, pokoji, s nadějí v další den…. A hle! Druhý den se probudíte, živí, zdraví… a venku se slunce pere s posledními stíny noci, dává proudit své láskyplné síle, paprsky vás hladí po tváři, a ve vaší hlavě se rodí bláznivé myšlenky a nápady. Protože slunce žbluňce.
Hola, hola, škola nevolá, je víkend, děti! Jede se na výlet!
Mé nebohé děti sotva rozlepily svá ospalá víčka, vytržení z krásného snění a hned taková apokalyptická zpráva! Co ta naše matka zase vyšiluje, to je snad nepoučitelná, to jí to nestačilo posledně?
Nestačilo… protože nepoučitelná matka se tentokrát pečlivě připravila!
Cha chá, děti budou čubrnět, jak to mám vychytané! Jsem tak strašně natěšená, jak je tentokrát překvapím!
Přestože je víkend, chci svým dětem nenápadně rozkmitat malé šedé buňky. Našim cílem bude zřícenina hradu Cimburk. Tento skvost stojí na jižní Moravě již od první poloviny 14. století, je nejvyšší čas k návštěvě.
Protože jsem si kriticky nastavila zrcadlo, uznala jsem, že všechny naše výlety mají jednu společnou nitku… bloudění. Chci své děti mile překvapit, tak oslovuji pana kastelána a žádám ho o následující pomoc: Jsem šílená matka čerstvé osmnáctky, hyperaktivního šestiletého mimoně a dvouletého autistického mimozemšťana. Prvně v životě hodláme navštívit Váš bohatý kraj, a protože máme velký problém s orientací a pohybem v otevřeném prostoru vůbec, potřebujeme přesný a jasný plán. Vzhledem k věku a kondici zúčastněných žádám o vytyčení vyhlídkové, nenáročné trasy do 5 km.
Nebudu se rozepisovat o detailech a dalších požadavcích, bylo by to na dlouhé čtení… nicméně pan kastelán se projevil jako velmi empatický a nečekaně ochotný. Zřejmě má zkušenosti s pološílenými matkami táhnoucími své ratolesti za kultůůůrou stůj co stůj.
Obdržela jsem velmi podrobný slovní popis a ručně kreslenou mapku s vyznačenými body, které hodláme navštívit – vyhlídku Kazatelna a hrad Cimburk. Pan kastelán v dobré víře přidal pár tipů na další zajímavosti v okolí, ale ty jsem ani nečetla, protože by mě mohly mást. Jakmile mi něco nahodíte, už to z té hlavy nedostanu, zvláště jsou-li to ptákoviny nebo informace, které nepotřebuji, ty udržím nejdéle.
Je květen, nádherné ráno, sluníčko už vyšiluje… přesto nabádám své děti, aby se pořádně oblékly, protože je teprve květen a počasí může být zrádné. Ťukám cíl do navigace a vyrážíme.
Po cestě máme několik kochacích a čůracích zastávek, nicméně do cíle dorážíme dle plánu. Tedy dorážíme do cíle, jak jsme měli v plánu. Vlastně… dorážíme do cíle. Něžné nuance proti navigaci nikdo nepoznal. Jsem na sebe tak pyšná!
Teprve nyní hrdě vytahuji plánek a ukazuji ho dětem s dojetím v oku. Jejich kroutící hlavy a dotaz, k čemu to mám, mě zabolí. Ještě že ten pes má starost o bezvadný lesk svých kulek a hlavou kroutí jen proto, aby se k nim dostal… aspoň doufám!
Vyrážíme směr Kazatelna!
Nejdeme po cestě, neboť okolní les nabízí úžasné skalní scenérie, které lákají k prozkoumání.
Parchanťata lítají jak zběsilí z jedné skály na druhou, odhazují postupně bundy, svetry, mikiny… já za nimi s batohem na zádech se svačinami, dvěma dvoulitrovými petkami s pitím, vlhkým ručníkem na utření rukou před jídlem, druhým mokrým ručníkem na utření úst po jídle, lékárničkou, termoskou s kafem, několika baleními papírových kapesníčků, toaletním papírem, složkou s vytištěnými mejly a pokyny pana kastelána, pláštěnkami a jedním deštníkem, miskou na vodu pro psa, pytlíkem s pamlsky, několika kousky náhradního oblečení, kdyby náhodou… a pak ještě několika dalšími drobnostmi….
Pod tíhou batohu, plnou náručí oblečení, oděná do několika vrstev funkčního prádla, protože počasí v květnu může být zrádné, šilhající po psovi, po parchanťatech, sledující povrch pod nohama, funím jak lokomotiva, potím se jak prase a uznávám, že to asi nebyl až tak úplně geniální nápad… a to jsme ušli snad 200 metrů.
Přesto se tvářím šťastně a spokojeně a s velkou vděčností pozoruji své děti a psa, jak dovádí. I když si tedy myslím, že pohled zvenčí by už nebyl tak utěšený… obrovská rudá koule s ještě větším batohem, obložená nejrůznějšími kousky oblečení nejrůznějších velikostí, viditelně pulzující žíly na spáncích, naběhlé krkavice, oči zalité potem, zrychlený dech připomínající řev Niagarských vodopádů…
Jen několik málo vteřin před kolapsem mě zachránila studánka, která se najednou objevila u cesty, jejíž pramen vyvěral ze skály. Padám na kolena a strkám hlavu pod vodu… Na pár chvil se kolem mě objevuje hustá pára, vypadá to jako při zabíjačce, když chcete spařit prase, abyste ho mohli ozvonkovat. Jakmile mi schládne krev pod bod varu, už zase proudí voda ze skály a já se po čtyřech přesunuji stranou, aby se mohly napít děti a pes.
Jakmile se mi stabilizoval krevní oběh a obnovily životní funkce, vyrážíme na cestu… už to nemůže být daleko. Ale teď už jen po cestě!
Jdeme, povídáme si, pozorujeme okolí, sledujeme faunu i flóru… sluníčko peče… Jdeme… A jdeme…
Když už jdeme přes hodinu, na dětech i psovi začíná být znát únava, už méně mluví, do obličejů se jim vkrádá tupý výraz… a tu nastává Shrekovská fáze výletu: Už tam budem? Už tam budem? Už tam budem? Při každé další otázce propadám zoufalství. Co mi to ten kastelán namaloval!!!!
Srdce se mi třese, dech zastavuje, hlas selhává… přemýšlím, jakou formou sdělit těm nebohým tvorečkům, že jsme zřejmě zabloudili…. Cítím, jak mi šrotují mozkové závity, jen ta kolečka do sebe ne a ne zapadnout. Z přemýšlení mě vytrhlo pípnutí SMS.
„Vítejte na Slovensku. Vítá vás mobilní operátor Orange. Cena volání… cena SMS… bla bla bla… „
CO?!?!?!?!
Nemohu pochopit význam onoho sdělení. Kolečka v hlavě do sebe ještě nezapadla…
Tam my jsme jeli na výlet na jižní Moravu a došli jsme lesem na Slovensko????? Do prdele, co mi to ten kastelán namaloval?!?!?!
Tak jo, hlavně klid! Dětem to nějakou hravou formou sdělím, aby měly radost z pobytu venku, že svítí sluníčko, že posilujeme plicní komůrky…
„Děcka, zabloudili jsme, musíme se vrátit!“
V nastalém hrobovém tichu, kdy i okolí zmlklo, slyším jen dvojí žuchnutí. Děťátka se sesunula k zemi, neschopna jakéhokoliv slova. Jen pes zavětřil, že bude zřejmě legrace. Zřejmě jsem je opravdu překvapila…
Cestu zpět popisovat nebudu… byla náročná a velmi tichá. Já jsem nesla Oskara, Kája nesla Blatníka…
Po necelých dvou hodinách jsme konečně došli zpět k oné studánce, kde bylo rozcestí směrem ke Kazatelně… No… netrefila jsem to…
Na druhý pokus a mnoha kilometrech v nohách jsme se jali šplhat do prudkého kopce po úzké lesní pěšině plné balvanů. Jako když už jsme tak blízko… přece to nevzdáme. Opět mám lokomotivní návaly, oči se mi nezalévají jen potem, ale i krví, žíly na spáncích to už vzdaly, prdel mi cvaká únavou… To je snad jediná dobrá zpráva. Že ještě cvaká… kdyby to vzdala a povolila… hmmm, pro sebe jsem nevzala náhradní prádlo…
Zdoláváme vrchol a musím říct, že to byla nádhera! Tedy z pohledu svých dětí, protože já trpím závratěmi a netroufla jsem si vkročit na vyhlídku. Sedím bezpečně v lese pod stromem, objímám psa… spíš ho tedy fixuji, aby nezdrhl, oči zavřené, protože při pohledu na ta svá parchanťata na okraji vyhlídky se mi zvedá žaludek, točí se mi hlava a mám mrtvé nohy.
To mi ale dodalo opět trochu života do těla a vnitřní stability, nabrala jsem něco málo síly a můžeme tedy konečně vyrazit i na zříceninu. Je to už kousek a já nutím děti pít… prostě ten batoh už neunesu… Jsem vděčná za těch pár čůracích zastávek po cestě, mé plicní kanálky totiž nespolupracují, nelíbí se jim tento pobyt na čerstvém vzduchu. Umírají na předávkování kyslíkem, na lokomotivní návaly, na Niagarské řvaní…
Strávili jsme ještě báječný čas na hradě, kde děti střílely z luku, prolézaly různými labyrinty, objevovaly ztracené a skryté vchody do nikam… v mé hlavě ovšem už běžel odpočet…
Děti nabraly druhý dech, já jsem nabrala druhý infarkt.
Konečně míříme k autu… opět cestou necestou. Ale je mi to jedno, hlavně že se blíží záchrana v podobě odjezdu domů. Nohy mám popálené od kopřiv, dořezané od divokých ostružin, boty plné písku a bláta… Sedíme v autě… nicméně se mi ruce třesou tak, že nejsem schopná strčit klíč do zapalování… Když to sesumíruji, tak z plánovaných 5 km bylo neplánovaných 25 km…
Jenže víte jak… matky jsou nezničitelné… přes únavu, dvojí vidění, neovladatelný třes jsme bezpečně dojeli domů. A jsem si jistá, že až mě ráno pohladí první paprsky po tváři, zas budu mít touhu po výletě se svými dětmi… a třeba bychom mohli jet pochcat keltskou mohylu
Takže o bloudění a pochcání keltské mohyly příště