To si tak jdete spát, v klidu, pokoji, s nadějí v další den…. A hle! Druhý den se probudíte, živí, zdraví… a venku se slunce pere s posledními stíny noci, dává proudit své láskyplné síle, paprsky vás hladí po tváři, a ve vaší hlavě se rodí bláznivé myšlenky a nápady. Protože slunce žbluňce.

Hola, hola, škola nevolá, je víkend, děti! Jede se na výlet!

Mé nebohé děti sotva rozlepily svá ospalá víčka, vytržení z krásného snění a hned taková apokalyptická zpráva! Co ta naše matka zase vyšiluje, to je snad nepoučitelná, to jí to nestačilo posledně?

Nestačilo… protože nepoučitelná matka se tentokrát pečlivě připravila!

Cha chá, děti budou čubrnět, jak to mám vychytané! Jsem tak strašně natěšená, jak je tentokrát překvapím!

Přestože je víkend, chci svým dětem nenápadně rozkmitat malé šedé buňky. Našim cílem bude zřícenina hradu Cimburk. Tento skvost stojí na jižní Moravě již od první poloviny 14. století, je nejvyšší čas k návštěvě.

Protože jsem si kriticky nastavila zrcadlo, uznala jsem, že všechny naše výlety mají jednu společnou nitku… bloudění. Chci své děti mile překvapit, tak oslovuji pana kastelána a žádám ho o následující pomoc: Jsem šílená matka čerstvé osmnáctky, hyperaktivního šestiletého mimoně a dvouletého autistického mimozemšťana. Prvně v životě hodláme navštívit Váš bohatý kraj, a protože máme velký problém s orientací a pohybem v otevřeném prostoru vůbec, potřebujeme přesný a jasný plán. Vzhledem k věku a kondici zúčastněných žádám o vytyčení vyhlídkové, nenáročné trasy do 5 km.

Nebudu se rozepisovat o detailech a dalších požadavcích, bylo by to na dlouhé čtení… nicméně pan kastelán se projevil jako velmi empatický a nečekaně ochotný. Zřejmě má zkušenosti s pološílenými matkami táhnoucími své ratolesti za kultůůůrou stůj co stůj.

Obdržela jsem velmi podrobný slovní popis a ručně kreslenou mapku s vyznačenými body, které hodláme navštívit – vyhlídku Kazatelna a hrad Cimburk. Pan kastelán v dobré víře přidal pár tipů na další zajímavosti v okolí, ale ty jsem ani nečetla, protože by mě mohly mást. Jakmile mi něco nahodíte, už to z té hlavy nedostanu, zvláště jsou-li to ptákoviny nebo informace, které nepotřebuji, ty udržím nejdéle.

Je květen, nádherné ráno, sluníčko už vyšiluje… přesto nabádám své děti, aby se pořádně oblékly, protože je teprve květen a počasí může být zrádné. Ťukám cíl do navigace a vyrážíme.

Po cestě máme několik kochacích a čůracích zastávek, nicméně do cíle dorážíme dle plánu. Tedy dorážíme do cíle, jak jsme měli v plánu. Vlastně… dorážíme do cíle. Něžné nuance proti navigaci nikdo nepoznal. Jsem na sebe tak pyšná!

Teprve nyní hrdě vytahuji plánek a ukazuji ho dětem s dojetím v oku. Jejich kroutící hlavy a dotaz, k čemu to mám, mě zabolí. Ještě že ten pes má starost o bezvadný lesk svých kulek a hlavou kroutí jen proto, aby se k nim dostal… aspoň doufám!

Vyrážíme směr Kazatelna!

Nejdeme po cestě, neboť okolní les nabízí úžasné skalní scenérie, které lákají k prozkoumání.

Parchanťata lítají jak zběsilí z jedné skály na druhou, odhazují postupně bundy, svetry, mikiny… já za nimi s batohem na zádech se svačinami, dvěma dvoulitrovými petkami s pitím, vlhkým ručníkem na utření rukou před jídlem, druhým mokrým ručníkem na utření úst po jídle, lékárničkou, termoskou s kafem, několika baleními papírových kapesníčků, toaletním papírem, složkou s vytištěnými mejly a pokyny pana kastelána, pláštěnkami a jedním deštníkem, miskou na vodu pro psa, pytlíkem s pamlsky, několika kousky náhradního oblečení, kdyby náhodou… a pak ještě několika dalšími drobnostmi….

Pod tíhou batohu, plnou náručí oblečení, oděná do několika vrstev funkčního prádla, protože počasí v květnu může být zrádné, šilhající po psovi, po parchanťatech, sledující povrch pod nohama, funím jak lokomotiva, potím se jak prase a uznávám, že to asi nebyl až tak úplně geniální nápad… a to jsme ušli snad 200 metrů.

Přesto se tvářím šťastně a spokojeně a s velkou vděčností pozoruji své děti a psa, jak dovádí. I když si tedy myslím, že pohled zvenčí by už nebyl tak utěšený… obrovská rudá koule s ještě větším batohem, obložená nejrůznějšími kousky oblečení nejrůznějších velikostí, viditelně pulzující žíly na spáncích, naběhlé krkavice, oči zalité potem, zrychlený dech připomínající řev Niagarských vodopádů…

Jen několik málo vteřin před kolapsem mě zachránila studánka, která se najednou objevila u cesty, jejíž pramen vyvěral ze skály. Padám na kolena a strkám hlavu pod vodu… Na pár chvil se kolem mě objevuje hustá pára, vypadá to jako při zabíjačce, když chcete spařit prase, abyste ho mohli ozvonkovat. Jakmile mi schládne krev pod bod varu, už zase proudí voda ze skály a já se po čtyřech přesunuji stranou, aby se mohly napít děti a pes.

Jakmile se mi stabilizoval krevní oběh a obnovily životní funkce, vyrážíme na cestu… už to nemůže být daleko. Ale teď už jen po cestě!

Jdeme, povídáme si, pozorujeme okolí, sledujeme faunu i flóru… sluníčko peče… Jdeme… A jdeme…

Když už jdeme přes hodinu, na dětech i psovi začíná být znát únava, už méně mluví, do obličejů se jim vkrádá tupý výraz… a tu nastává Shrekovská fáze výletu: Už tam budem? Už tam budem? Už tam budem? Při každé další otázce propadám zoufalství. Co mi to ten kastelán namaloval!!!!

Srdce se mi třese, dech zastavuje, hlas selhává… přemýšlím, jakou formou sdělit těm nebohým tvorečkům, že jsme zřejmě zabloudili…. Cítím, jak mi šrotují mozkové závity, jen ta kolečka do sebe ne a ne zapadnout. Z přemýšlení mě vytrhlo pípnutí SMS.

„Vítejte na Slovensku. Vítá vás mobilní operátor Orange. Cena volání… cena SMS… bla bla bla… „

CO?!?!?!?!

Nemohu pochopit význam onoho sdělení. Kolečka v hlavě do sebe ještě nezapadla…

Tam my jsme jeli na výlet na jižní Moravu a došli jsme lesem na Slovensko????? Do prdele, co mi to ten kastelán namaloval?!?!?!

Tak jo, hlavně klid! Dětem to nějakou hravou formou sdělím, aby měly radost z pobytu venku, že svítí sluníčko, že posilujeme plicní komůrky…

„Děcka, zabloudili jsme, musíme se vrátit!“

V nastalém hrobovém tichu, kdy i okolí zmlklo, slyším jen dvojí žuchnutí. Děťátka se sesunula k zemi, neschopna jakéhokoliv slova. Jen pes zavětřil, že bude zřejmě legrace. Zřejmě jsem je opravdu překvapila…

Cestu zpět popisovat nebudu… byla náročná a velmi tichá. Já jsem nesla Oskara, Kája nesla Blatníka…

Po necelých dvou hodinách jsme konečně došli zpět k oné studánce, kde bylo rozcestí směrem ke Kazatelně… No… netrefila jsem to…

Na druhý pokus a mnoha kilometrech v nohách jsme se jali šplhat do prudkého kopce po úzké lesní pěšině plné balvanů. Jako když už jsme tak blízko… přece to nevzdáme. Opět mám lokomotivní návaly, oči se mi nezalévají jen potem, ale i krví, žíly na spáncích to už vzdaly, prdel mi cvaká únavou… To je snad jediná dobrá zpráva. Že ještě cvaká… kdyby to vzdala a povolila… hmmm, pro sebe jsem nevzala náhradní prádlo…

Zdoláváme vrchol a musím říct, že to byla nádhera! Tedy z pohledu svých dětí, protože já trpím závratěmi a netroufla jsem si vkročit na vyhlídku. Sedím bezpečně v lese pod stromem, objímám psa… spíš ho tedy fixuji, aby nezdrhl, oči zavřené, protože při pohledu na ta svá parchanťata na okraji vyhlídky se mi zvedá žaludek, točí se mi hlava a mám mrtvé nohy.

To mi ale dodalo opět trochu života do těla a vnitřní stability, nabrala jsem něco málo síly a můžeme tedy konečně vyrazit i na zříceninu. Je to už kousek a já nutím děti pít… prostě ten batoh už neunesu… Jsem vděčná za těch pár čůracích zastávek po cestě, mé plicní kanálky totiž nespolupracují, nelíbí se jim tento pobyt na čerstvém vzduchu. Umírají na předávkování kyslíkem, na lokomotivní návaly, na Niagarské řvaní…

Strávili jsme ještě báječný čas na hradě, kde děti střílely z luku, prolézaly různými labyrinty, objevovaly ztracené a skryté vchody do nikam… v mé hlavě ovšem už běžel odpočet…

Děti nabraly druhý dech, já jsem nabrala druhý infarkt.

Konečně míříme k autu… opět cestou necestou. Ale je mi to jedno, hlavně že se blíží záchrana v podobě odjezdu domů. Nohy mám popálené od kopřiv, dořezané od divokých ostružin, boty plné písku a bláta… Sedíme v autě… nicméně se mi ruce třesou tak, že nejsem schopná strčit klíč do zapalování… Když to sesumíruji, tak z plánovaných 5 km bylo neplánovaných 25 km…

Jenže víte jak… matky jsou nezničitelné… přes únavu, dvojí vidění, neovladatelný třes jsme bezpečně dojeli domů. A jsem si jistá, že až mě ráno pohladí první paprsky po tváři, zas budu mít touhu po výletě se svými dětmi… a třeba bychom mohli jet pochcat keltskou mohylu

Takže o bloudění a pochcání keltské mohyly příště

V pátek v práci jsem byla jak na trní. Celý týden provokoval úžasným počasím, předpověď na víkend také mazala med kolem huby… je to jasné, bude TO v sobotu. Už jsem nemohla myslet na nic jiného, lítala jsem po firmě jak hárající fena. Ne, že bych očuchávala kolegy, ale každou chvíli jsem vyběhla ven a nasávala ten teplý luft. Mé nozdry zvící hloubky i šířky Macochy si lebedily. Ještěže kolem nešlo nějaké hubené dítě, dozajista bych ho vtáhla.

Odbila padla a už jsem si to hrnula do obchodu, před první jízdou potřebuji vyměnit olej a filtr. Mata Hari je sice trochu marod na zadní kolo, ale to nestíhám opravit, tak aspoň ty kapaliny, bo není nad správnou hydrataci, že. To ví přece každá správná Cosmo dívka.

Hodila jsem si ji na servisní stojan, rozložila vercajk, odplastovala a… sakra, nemám klíč! Nicméně než se stačila dostavit panika, vzpomněla jsem si na kouzelný pytlíček pod sedlem… ano, byl tam! Tak, jak existuje černá díra, kde mizí všechno, pod sedlem v pytlíčku se nachází všechno. Výměna oleje může započít.

Nechávám Matu Hari nastartovanou (chytla napoprvé), aby se olej hezky rozehřál a beze zbytku vytekl. Následně lomcuji klíčem… sedmnáctkou… na všechny strany… ruce mám dodřené – a nic.

Já se na to vyprdnu, který debil to tak utáhl!!!!

Aha… já… no nic…

Pro čisté svědomí jsem se ještě několikrát pokusila povolit matičku a tím celá výměna oleje skončila. Nedá se nic dělat, prostě to první jízdu bude muset vydržet. Protože první jízda je první jízda a přes to jede vlak. Jelikož čas pokročil a sobota se blížila, padla jsem do postele. Potřebuji trochu spánku, abych zítra vypadala dobře na selfíčkách se svým duckface.

Ještě narychlo jsem si vytáhla stehy z prstu, abych se vlezla ráno do rukavic. Ještěže pan doktor nechal dlouhé camfůrky, podařilo se mi je přidržet palcem a malíčkem, abych se dostala nůžkami pod uzlík.

Ráno se nasoukám do kalhot, do bundy, do bot a ejhle, do všeho se vlezu. Takže jupííí. Kouknu do zrcadla… že bych se trochu přicmrndla na tu první jízdu? Nic! Duckface bude stačit.

Polaskám Matu Hari, dokápnu něco čerstvého oleje, nafoukám prázdnou zadní gumu a budu se tvářit, že o tom nevím.

Přípravy skončeny, vyrážím.

Je nádherně! Nemohla jsem si vybrat lépe! S bezbřehou vděčností děkuji vynálezci helem, protože dokonale ukryjí výrazy obličeje. Nemít uši, tak mám svá vymáchaná ústa kolem dokola, nejen od ucha k uchu.

Mým cílem je starý krytý most v Černvíru. V navigaci jsem si nastavila cíl, směr k němu po klikatých cestách, takže pokud jsem bloudila, mělo to tak být, protože navigace.

Cesta ubíhala úžasně, užívala jsem si každý metr.

Když se pak po několika desítkách kilometrů stabilizoval můj tep a dětinské nadšení se transformovalo do blaženosti, uvědomila jsem si jakýsi nekomfort. No jo… ošidila jsem přípravu. Zimní pauza byla dlouhá, tak jsem lehce opomněla, že po strništi bos je super terapeutická procedura, ale sedět na strništi už tak super není. Při každé nerovnosti na silnici a při každém poskočení v sedle jsem schytala 1362 bodnutí. Ano, kdybych si sedla obkročmo na ježka, vyšlo by to stejně. A vůbec… tím, že jsem večer nepoužila holicí soupravu, vezla jsem si na výlet ježka v kleci. Chtělo by to nějakého Jana Tleskače nebo i Velký Vont by postačil.

Přišla první zastávka na benzince. Potřebuji natankovat, dofouknout a žiletku. Paní pokladní sice nechápala můj nákup, na dotaz, zda mají holící gel, se tvářila užasle, ale když jsem jí tedy ještě požádala o kafe, uklidnila se. Kávička mi sedla, jak prdel na hrnec a tak si to mířím na toaletu. Velká, prostorná s takovým tím velkým sklopeným zrcadlem… Fajn, aspoň dobře uvidím.

Nejdřív se snažím o zákrok s kalhotama u kotníků, ale to dost dobře nejde, takže gaťata dolů a nohu na umyvadlo. No… zkusila jsem použít mýdlo, ale ani tak to nešlo… prostě bez holicí pěny to neklapne. A dřít se nasucho? To už je pořád lepší ježek v kleci.

Odcházím za doprovodu velmi vražedného pohledu obsluhy… Zřejmě po mém odchodu letěla na toaletu zkontrolovat místo činu.

Dorážím na místo. Pokud se chcete cítit naprosto výjimečně a prožít si splynutí se svým nitrem a přírodou, pak jeďte sem, na toto magické místo. Strávila jsem tu téměř hodinu, nafotila sedm kinofilmů, z nichž šest a půl jsou selfíčka a z nichž publikovatelných je jen jedno.

Cesta zpět se nesla ve stejném scénáři. Zadala jsem do navigace cíl a zvolila klikaté cesty. Úmyslně jsem pro první jízdu vypnula volbu nezpevněných terénů. A hádejte co… zase jsem skončila v jakémsi lese. Jako cesta tam asi kdysi nějaká byla, ale to ji vyšlapali ještě dinosauři a vývojáři v TomTomu ji šlapali s nimi a od té doby ji zapomněli aktualizovat. Jak dál? Jedině vpřed! Otočit se nedalo a svoboda čeká vepředu.

Cesta opět ubíhala poklidně, kochala jsem se nádherným počasím a úžasnou krajinou… než jsem dojela do obce s prapodivným jménem – Hartinkov. Je to zřejmě úrodná obec, loni se místním občanům urodilo nadbytek písku. A protože nevěděli, kam s ním, vysypali ho na silnici. Jela jsem na jedničku a balancovala v závějích. Písek je skvělá věc… do míchačky.

Šťastně jsem se dostala ke značce konec obce a jako kouzelným proutkem zmizel písek a přede mnou se otevřela nádherná podívaná. Úplně nová asfaltka, klikatící se kopcem dolů úžasným stromořadím. Jedu si valčíček a pištím nadšením. No nic, dole to otáčím a dávám si tu manu nebeskou ještě nahoru. A protože jsem nenažraná, tak to jedu třikrát. Když pak sjíždím potřetí dolů, rozhodnu se zastavit a udělat si několik fotek té překrásné scenérie. Matu Hari odstavuji u kraje, protože silnice je hodně úzká. Na druhou stranu, je tu všude dokola liduprázdno, tak to by byla sakra velká náhoda, kdyby tudy někdo jel.

Vytahuji mobil, rozmýšlím si tu nejlepší kompozici… a tu periferním viděním sleduji, jak se Mata Hari dává do pohybu.

Co to jako… sakra… kam jako jedeš?!?!?!

Stojím tam, mandibula se mi válí na silnici, a nechápavě sleduji Matu Hari, jak si to štráduje k domovu.

A to mě tu jako nechá?!?!?!

No neustála to a lehla si doprostřed silnice… popojet ještě kousek, tak zahučí po srázu do údolí.

I přesto se stále nedostavil žádný adrenalin, abych získala nadlidskou sílu a zvedla ji. Dala jsem si v klídečku retko a přemýšlela o dalším postupu. Šance, že tudy někdo pojede, byla téměř nulová. Vysílám tedy Vesmíru svou žádost o aspoň jednoho projíždějícího mužského řidiče. A ejhle – ani ne za pět minut se po silnici hrne nadupané SUV. Zaujímám postoj nasrané vlčice, bránící svá štěnda, stojím rozkročmo uprostřed silnice a zcela nesmyslně mávám rukama jak v prvomájovém průvodu.

Z auta vyskočil švarný junák a než jsme Matu postavili, zastavilo další auto s dalším švarným junákem. Protože Mata odmítala zůstat stát, švarní junáci mi ji podrželi, abych mohla nasednout a pro jistotu mě doprovodili k nejbližšímu bezpečnému odstavnému parkáči. To bylo najednou Janů Tleskačů… Vesmír hold má i smysl pro humor.

Ohla jsem si řadičku, takže řazení bylo téměř nemožné, zrcátka se na to nemohla dívat a otočila se. Ještěže jsem měla doprovod. Připadala jsem si jako papež na poutní cestě, s kordonem v zádech. Jen ty majáky chyběly.

Pánové byli celí žhaví mi pomoci a já jsem byla vděčná, neboť můj pytlíček s nářadím zůstal doma připravený na pozdější výměnu oleje. Zrcátka mi vrátili na své místo, řadičku malinko srovnali, aby se dalo řadit, rozbitý blinkr pořeším později, hlavně, že stále bliká…

Srdečně jsem jim poděkovala a radostně sdělila, že je povyšuji na Velké Vonty.

No, nechápali… asi proto rychle nasedli do svých vozů a zdrhali, co to dá, od té bláznivé ženské, co se rozhodla kochat na naprosto nevhodném místě.

Zbytek cesty už proběhl bez větších kotrmelců a dokonce jsme zvládly i koupel.

Toliko o první letošní vyjížďce. I když jsem to úplně neplánovala, najela jsem 234 km a užila jsem si naprosto dokonalý a báječný den.

No a těch pár šrámů? To zvládneme…

Pondělí je vždy náročný den. Po víkendu se nastřádá mnoho mejlů, úkolů, problémů… a také chodí na šestou paní uklízečka. Takže pondělí je ve znamení kolotoče, na který se snažíte naskočit, v lepším případě už na něm sedíte a snažíte se neslítnout…

Dnes tomu nebylo jinak, jen jsem potřebovala skončit dřív, protože jsem byla objednaná ke své fyzioterapeutce. Společnými silami se snažíme udržet mě v pohyblivém stavu a zažehnat hrozící operaci. Kdo někdy absolvoval Bowenovu techniku, ví, o čem mluvím. Šíleně to bolí, člověk je po zákroku zbitý jak pes, samá modřina… ale pomáhá to.

Dnes jsem měla odpolední termín, tak jsem mohla jet rovnou domů, zalehnout a lízat si rány…

No jo… ale… přes víkend jsem byla sama doma, užívala jsem si absolutní ticho a jakoukoliv nepřítomnost… to přece nemůžu tomu psovi udělat a aspoň na chvilku se s ním ve vší opatrnosti neprojít! Tak jo! Držím tu zrzavou tlamu v dlaních, koukám do těch psích očí a ve vší vážnosti k tomu božímu hovádku promlouvám: „Bláťo, dnes žádné blbnutí, nemůžu se moc hýbat, jen se pomaličku a v klidu projdeme… Jasný?!?!?“

Nejsem si sice jistá, že zcela přesně pochopil význam slov, ale přesto vyrážíme.

Přešli jsme náměstí a u pošty hodláme přejít přes silnici. Způsobně čekáme u přechodu, až budeme mít volno, je půl čtvrté, vrcholí dopravní špička. A tu zleva registrujeme velké červené auto, které přibržďuje a dává nám prostor přeběhnout silnici. Super! Jupííí!

Juknu na psa a zavelím „Jdeme!“, juknu na řidiče, zda si to nerozmyslel a pouští nás… a rozbíhám se…

Ano… tušíte správně… Hustone, máme problém!

Můj pes mě miluje, a když jsem ho žádala o pomalou a klidnou procházku, vzal si to ke svému obrovskému milujícímu bulličímu srdci. „Musím zabránit běhu stůj co stůj!!! „

Situace tedy vypadá následovně: já se rozbíhám, začíná působit kinetická energie, jejíž velikost závisí na hmotnosti a rychlosti tělesa vykonávajícího posuvný pohyb… tedy… je mě kus baby, o tom žádná, tudíž hmotnost mého tělesa je značná a nabraná rychlost se blíží 299 792 458 metrům za sekundu, což by se dalo definovat jako rychlost světla. Ovšem já bych trochu ubrala, protože jsem se zrovna nenacházela ve vakuu. Blatník, zcela mně oddán, skáče před mé nohy ve snaze zabránit jakémukoliv rychlejšímu pohybu, který by mi mohl uškodit. Jednou tlapkou mi fixuje mou nohu, svým mohutným tělem se snaží zabránit běhu či jakémukoliv pohybu tomu podobnému.

Vážení přátelé, ano! Blíží se pád.

Před definitivním polibkem chladného a naprosto asexuálního asfaltu mě dělí sekunda? Možná dvě? Nevěřili byste, co všechno Vám může proběhnout za tu dobu hlavou…

Tak za prvé je to samozřejmá touha to nějak ustát… Jak tak mám fixovanou jednu nohu k podkladu, druhá noha přejede nártem po chlupatém hřbetě… A tu se mi vybaví záchranný kruh! Protože když třete ebonitovou tyč o liščí ocas, vznikne elektřina. Elektrickým výbojem bych mohla Bláťu donutit poodstoupit, uvolnit mi nohu, kterou bych mohla použít ke stabilizaci… no jo… ale funguje to na bulličí kožich versus kravičkové boty??? A i kdybych tou nohou kmitala po jeho hřbetě jak perpetum mobile, stihnu za zlomek sekundy vytvořit dostatečné množství elektřiny? Takže nic…

Přejděme za druhé… pád je nevyhnutelný. Přemýšlím tedy, které části těla obětovat a které chránit… padnu na kolena, předloktí nebo snad obětuji dlaně? Nemohu se rozhodnout a času je tak málo! Nakonec obětuji vše…

Tolik úvah, tolik plánů a nakonec k ničemu… stejně lehnu…

Takže aspoň za třetí… je dopravní špička, lidé se vrací z práce, jdou nakupovat, je plné město… když na hubu, ať u toho vypadám aspoň dobře!!!

Z posledních sil před dopadem zvedám hlavu, přece si nevymlátím zuby z huby, a vztyčuji levou ruku k výšinám, protože se chci dotknout mety.

Myslím, že se povedlo a že jsem předvedla vysoce elegantní a kreativní přelet nad přechodem pro chodce… který ovšem skončil v první polovině vozovky.

Když jsem se ujistila, že jsem v bezpečí na silnici, že už nemám kam jinam upadnout, vymotala jsem si nohy z vodítka a pěkně po meresijevovsku jsem zdolala druhou polovinu vozovky.

Ani nevím, kolik lidí jsem pobavila… viděla jsem rudě a snažila se napočítat všechny polámané kosti. Nicméně se ozývala ještě další neidentifikovatelná bolest.

Nahodila jsem vlnu, srovnala kabát, přehodila zpět kozy ze zad na hrudník, u krku povolila popruh od tašky, který mi vháněl ruměnec do tváří z nedostatku kyslíku, zavázala jsem tkaničku potencionální třecí boty… a jak tak dřepím, uvědomila jsem si tu neidentifikovatelnou bolest… Ač není Boží hod vánoční či Štěpána, tím svým kreativním pádem jsem zařízla kačenu… Ne tu potoční, kterých je tu přehršel a která by chtěla zrovna v tu inkriminovanou chvíli přecházet přechod pro chodce… snad na poštu? Ale proč by to dělala, když tu vozovku může přeletět? Ale třeba ji omrzel kačení život a chtěla ho ukončit nějak výjimečně… No na to ať zapomene! Nemám energii plnit potočním kačenám jejich sny o výjimečném konci!

Mám na mysli Kačenčinu kačenku…

Mno…

Jsem opět doma… a snažím se navázat na svůj prvotní plán… ležet a lízat si rány…