Vyberte stránku

V pátek v práci jsem byla jak na trní. Celý týden provokoval úžasným počasím, předpověď na víkend také mazala med kolem huby… je to jasné, bude TO v sobotu. Už jsem nemohla myslet na nic jiného, lítala jsem po firmě jak hárající fena. Ne, že bych očuchávala kolegy, ale každou chvíli jsem vyběhla ven a nasávala ten teplý luft. Mé nozdry zvící hloubky i šířky Macochy si lebedily. Ještěže kolem nešlo nějaké hubené dítě, dozajista bych ho vtáhla.

Odbila padla a už jsem si to hrnula do obchodu, před první jízdou potřebuji vyměnit olej a filtr. Mata Hari je sice trochu marod na zadní kolo, ale to nestíhám opravit, tak aspoň ty kapaliny, bo není nad správnou hydrataci, že. To ví přece každá správná Cosmo dívka.

Hodila jsem si ji na servisní stojan, rozložila vercajk, odplastovala a… sakra, nemám klíč! Nicméně než se stačila dostavit panika, vzpomněla jsem si na kouzelný pytlíček pod sedlem… ano, byl tam! Tak, jak existuje černá díra, kde mizí všechno, pod sedlem v pytlíčku se nachází všechno. Výměna oleje může započít.

Nechávám Matu Hari nastartovanou (chytla napoprvé), aby se olej hezky rozehřál a beze zbytku vytekl. Následně lomcuji klíčem… sedmnáctkou… na všechny strany… ruce mám dodřené – a nic.

Já se na to vyprdnu, který debil to tak utáhl!!!!

Aha… já… no nic…

Pro čisté svědomí jsem se ještě několikrát pokusila povolit matičku a tím celá výměna oleje skončila. Nedá se nic dělat, prostě to první jízdu bude muset vydržet. Protože první jízda je první jízda a přes to jede vlak. Jelikož čas pokročil a sobota se blížila, padla jsem do postele. Potřebuji trochu spánku, abych zítra vypadala dobře na selfíčkách se svým duckface.

Ještě narychlo jsem si vytáhla stehy z prstu, abych se vlezla ráno do rukavic. Ještěže pan doktor nechal dlouhé camfůrky, podařilo se mi je přidržet palcem a malíčkem, abych se dostala nůžkami pod uzlík.

Ráno se nasoukám do kalhot, do bundy, do bot a ejhle, do všeho se vlezu. Takže jupííí. Kouknu do zrcadla… že bych se trochu přicmrndla na tu první jízdu? Nic! Duckface bude stačit.

Polaskám Matu Hari, dokápnu něco čerstvého oleje, nafoukám prázdnou zadní gumu a budu se tvářit, že o tom nevím.

Přípravy skončeny, vyrážím.

Je nádherně! Nemohla jsem si vybrat lépe! S bezbřehou vděčností děkuji vynálezci helem, protože dokonale ukryjí výrazy obličeje. Nemít uši, tak mám svá vymáchaná ústa kolem dokola, nejen od ucha k uchu.

Mým cílem je starý krytý most v Černvíru. V navigaci jsem si nastavila cíl, směr k němu po klikatých cestách, takže pokud jsem bloudila, mělo to tak být, protože navigace.

Cesta ubíhala úžasně, užívala jsem si každý metr.

Když se pak po několika desítkách kilometrů stabilizoval můj tep a dětinské nadšení se transformovalo do blaženosti, uvědomila jsem si jakýsi nekomfort. No jo… ošidila jsem přípravu. Zimní pauza byla dlouhá, tak jsem lehce opomněla, že po strništi bos je super terapeutická procedura, ale sedět na strništi už tak super není. Při každé nerovnosti na silnici a při každém poskočení v sedle jsem schytala 1362 bodnutí. Ano, kdybych si sedla obkročmo na ježka, vyšlo by to stejně. A vůbec… tím, že jsem večer nepoužila holicí soupravu, vezla jsem si na výlet ježka v kleci. Chtělo by to nějakého Jana Tleskače nebo i Velký Vont by postačil.

Přišla první zastávka na benzince. Potřebuji natankovat, dofouknout a žiletku. Paní pokladní sice nechápala můj nákup, na dotaz, zda mají holící gel, se tvářila užasle, ale když jsem jí tedy ještě požádala o kafe, uklidnila se. Kávička mi sedla, jak prdel na hrnec a tak si to mířím na toaletu. Velká, prostorná s takovým tím velkým sklopeným zrcadlem… Fajn, aspoň dobře uvidím.

Nejdřív se snažím o zákrok s kalhotama u kotníků, ale to dost dobře nejde, takže gaťata dolů a nohu na umyvadlo. No… zkusila jsem použít mýdlo, ale ani tak to nešlo… prostě bez holicí pěny to neklapne. A dřít se nasucho? To už je pořád lepší ježek v kleci.

Odcházím za doprovodu velmi vražedného pohledu obsluhy… Zřejmě po mém odchodu letěla na toaletu zkontrolovat místo činu.

Dorážím na místo. Pokud se chcete cítit naprosto výjimečně a prožít si splynutí se svým nitrem a přírodou, pak jeďte sem, na toto magické místo. Strávila jsem tu téměř hodinu, nafotila sedm kinofilmů, z nichž šest a půl jsou selfíčka a z nichž publikovatelných je jen jedno.

Cesta zpět se nesla ve stejném scénáři. Zadala jsem do navigace cíl a zvolila klikaté cesty. Úmyslně jsem pro první jízdu vypnula volbu nezpevněných terénů. A hádejte co… zase jsem skončila v jakémsi lese. Jako cesta tam asi kdysi nějaká byla, ale to ji vyšlapali ještě dinosauři a vývojáři v TomTomu ji šlapali s nimi a od té doby ji zapomněli aktualizovat. Jak dál? Jedině vpřed! Otočit se nedalo a svoboda čeká vepředu.

Cesta opět ubíhala poklidně, kochala jsem se nádherným počasím a úžasnou krajinou… než jsem dojela do obce s prapodivným jménem – Hartinkov. Je to zřejmě úrodná obec, loni se místním občanům urodilo nadbytek písku. A protože nevěděli, kam s ním, vysypali ho na silnici. Jela jsem na jedničku a balancovala v závějích. Písek je skvělá věc… do míchačky.

Šťastně jsem se dostala ke značce konec obce a jako kouzelným proutkem zmizel písek a přede mnou se otevřela nádherná podívaná. Úplně nová asfaltka, klikatící se kopcem dolů úžasným stromořadím. Jedu si valčíček a pištím nadšením. No nic, dole to otáčím a dávám si tu manu nebeskou ještě nahoru. A protože jsem nenažraná, tak to jedu třikrát. Když pak sjíždím potřetí dolů, rozhodnu se zastavit a udělat si několik fotek té překrásné scenérie. Matu Hari odstavuji u kraje, protože silnice je hodně úzká. Na druhou stranu, je tu všude dokola liduprázdno, tak to by byla sakra velká náhoda, kdyby tudy někdo jel.

Vytahuji mobil, rozmýšlím si tu nejlepší kompozici… a tu periferním viděním sleduji, jak se Mata Hari dává do pohybu.

Co to jako… sakra… kam jako jedeš?!?!?!

Stojím tam, mandibula se mi válí na silnici, a nechápavě sleduji Matu Hari, jak si to štráduje k domovu.

A to mě tu jako nechá?!?!?!

No neustála to a lehla si doprostřed silnice… popojet ještě kousek, tak zahučí po srázu do údolí.

I přesto se stále nedostavil žádný adrenalin, abych získala nadlidskou sílu a zvedla ji. Dala jsem si v klídečku retko a přemýšlela o dalším postupu. Šance, že tudy někdo pojede, byla téměř nulová. Vysílám tedy Vesmíru svou žádost o aspoň jednoho projíždějícího mužského řidiče. A ejhle – ani ne za pět minut se po silnici hrne nadupané SUV. Zaujímám postoj nasrané vlčice, bránící svá štěnda, stojím rozkročmo uprostřed silnice a zcela nesmyslně mávám rukama jak v prvomájovém průvodu.

Z auta vyskočil švarný junák a než jsme Matu postavili, zastavilo další auto s dalším švarným junákem. Protože Mata odmítala zůstat stát, švarní junáci mi ji podrželi, abych mohla nasednout a pro jistotu mě doprovodili k nejbližšímu bezpečnému odstavnému parkáči. To bylo najednou Janů Tleskačů… Vesmír hold má i smysl pro humor.

Ohla jsem si řadičku, takže řazení bylo téměř nemožné, zrcátka se na to nemohla dívat a otočila se. Ještěže jsem měla doprovod. Připadala jsem si jako papež na poutní cestě, s kordonem v zádech. Jen ty majáky chyběly.

Pánové byli celí žhaví mi pomoci a já jsem byla vděčná, neboť můj pytlíček s nářadím zůstal doma připravený na pozdější výměnu oleje. Zrcátka mi vrátili na své místo, řadičku malinko srovnali, aby se dalo řadit, rozbitý blinkr pořeším později, hlavně, že stále bliká…

Srdečně jsem jim poděkovala a radostně sdělila, že je povyšuji na Velké Vonty.

No, nechápali… asi proto rychle nasedli do svých vozů a zdrhali, co to dá, od té bláznivé ženské, co se rozhodla kochat na naprosto nevhodném místě.

Zbytek cesty už proběhl bez větších kotrmelců a dokonce jsme zvládly i koupel.

Toliko o první letošní vyjížďce. I když jsem to úplně neplánovala, najela jsem 234 km a užila jsem si naprosto dokonalý a báječný den.

No a těch pár šrámů? To zvládneme…