Po cestě z práce jsem naložila Bláťu do auta a dali jsme kolečko po městě. Bigbít z rádia, kochačka, toulavé kočky prchaly do úkrytů, když viděly přes sklo Bláťovo mlsné oko. Dali jsme kávičku, zkontrolovali vyprané tenisáky, který bude vyhovovat, a jupí ven. V drtivé většině vede naše první cesta k potoku. Jak opadnou první jarní přívaly vody z tajícího sněhu, začínáme brodit a vydrží nám to do pozdních podzimních dnů. V zimě házíme klacíčky (rozuměj ořezané stromy) nebo milované tenisáky. Už se cítím být přeborníkem. Občas se přistihnu, jak brouzdám po internetu a hledám nějaké soutěže v hodu stromem. Cítím se velkým favoritem na bednu. S tenisákem je to kupodivu těžší. Ta sviňa malá je tak lehká, že i když ho hodím přesně a rovně, vždycky chytí nějaký zbloudilý luft a letí si směr řiť. A tato destinace je rozeseta po celém okolí, tak člověk ani netuší, do jaké řiti doletí.
Ale někdy mám také světlou chvilku. Chce to jen koncentraci a soustředění. Před hodem provádím dechová cvičení se zavřenýma očima, napojuji se na svého vnitřního atleta, má pečující stránka ometá prachovkou vavřínový věnec na mé hlavě… jsou to úžasné okamžiky. Poté doširoka otevírám své oči… mít je skleněné, tak vypadnou z důlků, mé paže konají kruhové pohyby, až můj ramenní kloub prosí o eutanázii, pak nápřah! Bláťa je již ve startovací pozici, mé soustředěné bulvy zalézají do důlků, má ruka nabírá na akceleraci… rozmach… hod… Oba čumíme jak Jánošík na hrách… míček letí s úžasnou trajektorií… dozadu… Ano, je to tak, i ženy mají své dny.
Nicméně se musím dnes pochlubit… dnes to šlo dopředu, rovně, přesně, daleko… kdyby to ovšem Bláťa nezkazil… Ta vzdálenost byla epická, když míček klesal k zemi, Bláťa ho čumákem ve výskoku poslal dál… Skvělá práce svalnatého těla, ladného výskoku, zběsilosti v očích, klapnutí tlamy naprázdno…. To nebohé zvíře se těšilo, jak onen míček přemění na kousky gumy, meltonu, bavlny, vlny a polyamidu. Bohužel styčná plocha způsobila odklon dráhy letu, odskok činil 147 cm po dopadu na pevný bulličí čumák z výšky 254 cm. Přední deformace míče byla v tu chvíli 0,74 cm a zadní deformace 1,08 cm… laicky řečeno se tenisák odrazil od té zrzavé držky do jedné z řitních destinací. A protože prostě já a Bláťa, řiť se nacházela v potoku…
Po tom ladném výskoku jsem už jen za poklusu k místu tragédie sledovala, jak míč mizí v potoku a Bláťa za ním. Zaznamenala jsem jen čtyři tlapky vzhůru a kousek pádu po zádech kamsi….
Běžím k onomu místu propadu a zprvu jen stěží chápu, co se stalo – míček pryč, Bláťa pryč.
Když mé oči prozřely, nakláním se přes břeh a vidím to nebohé zvíře živé a reagující, nicméně zcela uvězněné na jakémsi kameni těsně nad hladinou rozbouřeného potoka, neschopno pohybu.
Kdyby bylo léto, vleze do vody a doběhne k brodu… chodíme tudy stále, zná to. Jenže mrzne, voda má kolem nuly, deště a tající sníh z líného potoka dělají zuřivou ledovou bestii. Co teď???
Můj mozek se roztáčí na plné obrátky… volej hasiče, zburcuj emergency, nech ho tam, je to zvíře, poradí si, potřebuješ nové boty, a ten svetr tuhle za výlohou byl taky cool, štěkni, ať vím, že jsi naživu, kdy že mám tu kadeřnici, asi si dám dnes víno, jo, a tatarák by byl fajn, sakra čokle, jsi dement nebo co, a zítra musím zavolat do Švajcu, že mi chybí poslední faktura a taky Lucasovi, ať mi pošle kapacitu hotelu, kterou mám k dispozici…
Tak tam tak stojím s totálně předimenzovanou hlavou… miluji toho zrzavýho dementa… Takže co! Musím dolů a dostat ho nahoru. Vodou to nejde… je ledová a proud je epochální. Sestup dolů je de facto nemožný, je to téměř kolmice. Kolem jsou jakési stromy… no, stromy… klacíky… každý z nich zkoumám, jestli mě udrží. Některé se mi lámou v ruce, jiné na mě mrknou, že můžu… jóó, to víš… já se tě chytnu a ty se v tom nejlepším zlomíš a já poletím ústy rovnou do potoka…. Jenže co teď… už jsem na půli cesty do pekla. Uvěřila jsem mrkající dřevině a pověsila jsem se na ni. Pode mou propast jak do nitra zeměkoule… no reálně něco do metru…. Ale v tu chvíli, visící na pofidérní dřevině, která se těší na to, až se zlomí a pošle mě do ledových vln…. Svůj zrak soustředím na vyčnívající kořen. Pokusím se o seskok? Najednou mi hlavou začínají šrotovat jiné myšlenky… vzývám všechny profesory, omlouvám se, že jsem se nedostatečně učila, prosím je aspoň o nahození nějakých vzorečků…. Výsledek si už spočítám… Co to je? Kladka, páka, nakloněná rovina… Prosím, prosím, prosím…
Nakonec slaňuji po zmrzlém kolmém břehu co nejníž, snažíce se jistit aspoň zatnutím prstů do hlíny… hmmm… zmrzlý břeh mi akorát ohobloval nehty a rozedřel prstové polštářky, jak jsem klouzala dolů a snažila se zachytit toho pověstného stébla trávy. Připadám si jako naspeedovaná veverka. Padám volným pádem… kurňa, to je jak z filmu!
Jo, je! Těsně nad hladinou jsem se zarazila o již vzrostlý nálet jakési prapodivné dřeviny, nicméně mě zachránila před ledovou koupelí.
Funím jak lokomotiva, potím se až na řiti… jóó, kéž by ten tenisák skončil v této řiti, nemusela bych si teď hrát na 007 zachraňujícího svět.
S Bláťou jsme od sebe na metr… já blíž nemůžu a on se bojí pohnout…. Nedosáhnu na jeho obojek, že bych ho přitáhla a on stále pláče! Pláče? Jako nevím… mě to připadá jako nářek kočkodana, co má zácpu….
Asi na popáté se mi ho podařilo pevně chytit za obojek a přitáhnout luftem k sobě na nestabilní pofidérní dřevinu. Pak už jen vztlačnou sílou popoháním jeho prdel k výšinám.
Dobrá věc se podařila. Ovšem nastává otázka, kdo mou prdel vytlačí k výšinám. Stojím na té dřevině, ledové vlnky v potoce na mě hází oko, pojď, bude legrace, okoupeš se…
No nic… musím přijmout roli zuřivé veverky. Zbytky nehtů, co odolaly pádu dolů, se musí zahryznout do zmrzlé půdy na cestě vzhůru.
V těchto vypjatých situacích je úžasné sledovat, jak se mění nastavení člověka. To místo podél potoka je vyhledávanou destinací pejskařů. A dnes jsem byla vděčná za všechny ty obří zmrzlé exkrementy, po kterých jsem šplhala nahoru ke svobodě!
A tenisák? Ten nabral kurz směr Černé moře. Až se tam někdy vypravíme, bude to milé setkání.