Mám ráda déšť. Mám ráda, když je teplo a prší. Mám ráda, když můžu běhat v kalužích bosá, když můžu zmoknout, když se mi oblečení lepí na tělo, když mi kapky deště stékají po obličeji. Je to taková úlitba mému vnitřnímu dítěti, aby bylo šťastné a žilo se mnou v harmonii.
Zrovna tuhle se mi to téměř splnilo. Můj drahý pes kolem mě brousil a smutnýma psíma očima mi dával najevo, že potřebuje svou denní dávku kilometrů po lese. No, co naplat, potřeba je potřeba. Bylo právě poledne, tak byla velká šance, že v lese téměř nikoho nepotkáme a budeme moci lítat „džihádem“ bez vodítka. Má obava o možných kolemjdoucích byla lichá, venku lilo jak z konve a vítr fučel nárazový a studený. Přesto jsme se vydali na náš základní rychlý okruh – do Lipiny a zpět (cca 5 km).
Celou cestu, kdy mi déšť se zmrazky bičoval obličej (skvělá mikromasáž proti vráskám) a ledový vítr strhával kapuci (potřebovala jsem provzdušnit účes), jsem přemýšlela, jak to ten pes dělá, že je celý já, že také miluje déšť a celý nadšený lítá po lese a nastavuje hlavu větru. Jestli to nebude tím, že venku panuje psí počasí a psa by nevyhnal. To jen nedůvtipní pánečci drží své miláčky doma… v teple, v suchu.
Sotva jsme strčili nosy do lesa, začala hra na schovávanou. Bláťa se běží schovat a já ho přivolávám… Člověk by ani neřekl, jak taková hra dokáže rozvinout různé dovednosti. Já jsem se rozhodla, že začnu jódlovat. Jde mi to dobře. Když přivolávám Bláťu, tak řvu jak na lesy (jaká to podivuhodná shoda, že jsem zrovna v lese), aby mě slyšel, a pokaždé mě můj hlas zradí, zlomí se a je ze mě mutující fistulant. Ještě pár procházek a vytuním to k dokonalosti a pak pojedu na Oktoberfest a nechám se angažovat za zpěváka. Kozy na to mám, nějaké to pivo taky zvládnu, tak cesta na výsluní se mi otevírá a šoubyznys na mě čeká s otevřenou náručí.
Přes onu lapálii s počasím musím říct, že to byla nádhera! Celý les ožil, zazelenal se, tráva neuvěřitelně poporostla. Nádherná zeleň kolem dokola. Mé srdce plesalo a oči se kochaly. Jak si jdeme lesem, a já jódluji na Blatníka, vidím ho, jak se mihne mezi stromy a zase se schová. Blázínek, asi si myslí, že ho nevidím… A najednou vžžžuuum a přede mnou si to hasí srna. Pozorně poslouchám, slyším rachot v křoví, to už se blíží Blatník, co si momentálně hraje se srnami na hoňku… A vžžžuuum, další srna. Jsem z toho jelen. Kroutím hlavou a najednou vžžžuuum… a už se válím po zemi. Ten zmetek zrzavý, odbarvená blondýna, držka přiskříplá, opíííca škaredá, pazgřáň zgrůcaný… si to do mě napálil zezadu a skolil mě jak tu divú sviňu. No proč ne – jsem promočená, proč bych nemohla být i od bláta a listí a jehličí a trávy.
Poklusáváme si to směrem ku Šternberku, čas utíká, mám schůzku na úřadě s vedoucí odboru školství, nesmím přijít pozdě. Už se nám rýsují baráky na dohled, tak zajódluji zase o něco lépe a ejhle, stačilo napoprvé. Připoutám si nešťastné psisko, které pochopilo, že lesní legrace končí. Ještě poslední kopeček a už jsme na kraji lesa. Jak tak koukám pod nohy, vidím nádhernou rejhu v blátě, na konci nakupené listí. To si tu někdo udělal pěknou klouzačku, asi stejný nadšenec, co v dešti dovádí v lese.
Nevím, kdo kdy tvrdil, že myšlenka je rychlejší než cokoliv jiného, nicméně než jsem svou úvahu o deštivých radovánkách stačila domyslet, válela jsem se na konci své rejhy… Déšť zatím stačil dokonat svou destrukci pevného podkladu, tak jsem se na zemi pěkně bahnila (vždy jsem toužila po relaxu v bahenních lázních). Jak tak klečím na všech čtyřech, vidím z oka do oka, jak Bláťovi to jeho zablýsklo nadějí, že přece jen radovánky pokračují. Nic takového, pse pohanský, musíme domů, mám tu schůzku. Vyskočím jak laň, když už jsme v tom lese, ovšem podklad mě opět zradil a já jsem uklouzla na něčem, co se velmi podobalo hromádce, kopečku, bochánku… no stručně řečeno – hovnu. Smýkla jsem sebou a už jsem se v tom válela. A to byl moment, kdy Bláťa zpozorněl. Panička opět zalehla, zřejmě bude nějaká veselá hra na zemi… a už po mě skákal a obíhal dokola a štěkal radostí… Než se mi podařilo zvednout, nevypadala jsem vůbec jako moderní žena. Sice jsem prošla masáží obličeje, čechráním vlasů, bahenní maskou, ale na vzhledu mi tyto procedury nepřidaly. Dvě „rejhy“ zůstaly na zemi, třetí jsem si pořídila na prdeli a na zádech, nevábnou, smradlavou. Většinou to bývá naopak – hnědá rýha uvnitř textilu. Já jdu s dobou a hnědý šlic jsem si nechala vně… Lidé si myslí, že les snese všechno. Na svých procházkách vyhazují různé odpadky a konají svou potřebu. Pro mě by bylo lepší, kdybych na onom místě uklouzla na PET lahvi, co odhodil nějaký hulvát. Pro les je lepší, že tam kdosi hodil hovnem. Budiž mu to přáno, lesy jsou důležité, jak tvrdí synáček.
Domů jsme se přiblížili nepozorovaně, přestože oba sousedi dělají nové střechy a po ulici se motá spousta řemeslníků. Byla jsem totiž geniálně namaskovaná jako nějaké přepadové komando. Jen ten smrad… Lidské lejno je fakt cool.
Všechno oblečení a boty jsem svlékla na dvoře. Původně jsem se chtěla nahrubo osprchovat zalévací hadicí, ale zima mnou třásla tak mocně, že být chlap, tak mám orgasmus zadarmo. Vlezla jsem tedy do vany a počala se drhnout. Byla jsem jak dětská prdýlka – heboučká, čisťoučká, smradlavá.
Co teď? Budu doufat, že ten smrad je jen v mé hlavě. Když tak můžu tvrdit, že je to nový parfém – Exkremention… je to podobné jako Excla•ma´t!on . Té slovní přesmyčky si nikdo nevšimne, doba je hektická, všude plno cizích slov.
Každopádně miluji déšť, miluji, když je teplo a zmoknu a když je pes spokojený, když jsou moje milované děti šťastné a mají báječné dětství plné legrace… když se na výletech se svou matkou ztrácí.