Dlouho jsem nic nenapsala… protože život. Občas dostanete od života pořádnou ťafku, aby se vám otevřely oči, abyste si uvědomili, co máte, a že máte být vděční. A občas to zjistíte, až si život začne brát to, na čem vám záleží. Třeba zdraví… nebo milované bytosti…
Už jsem osušila slzy a jsem nyní velmi vděčná za čas, který nám byl ještě dán…
Teď již klidná, smířená a velmi vděčná, vracím se ve vzpomínkách k úžasnému létu, které jsem prožila a chci se s vámi podělit o letní lovestory.
Někdy se to tak schumelí, že si sníte a vysníváte a najednou se váš sen promění ve skutečnost.
Jenže bacha!
Když už sníte, tak sněte přesně. Když třeba sníte o princi na bílém koni a nestanovíte si hranice, pak můžete potkat šmatlavého sedláka se špacírštokem na starém šedivém poníkovi.
Já jsem nesnila, a přesto mi to tam ten osud házel vidlemi… přes čerstvě plnoleté junáky, milující zralé ženy, mladé muže, kteří se ve svých 35 letech odpoutali od své matky a hrnuli se do života, zralé muže, kteří mají doma naprosto nesnesitelné ženy a potřebují potěšit…
Tak si to tak odklikám, vymažu, zablokuji… denní rituál…
A pak se něco stalo. Byl květen… byl čtvrtek… devatenáctý den onoho měsíce… Ranní pracovní povinnosti jsem měla hotové, je čas na první kafíčko, cigárko… sluníčko svítí… svět je prostě báječný. Tak si tak pokuřuji a přemýšlím, co budu dělat, když je tak krásně a já budu muset sedět o víkendu doma na prdeli, protože jsem předala Matu Hari panu dochtorovi. Prý na tři týdny! Z myšlenek mě vytrhlo pípnutí messengeru… bylo 8:21.
A ejhle, další panďuláček, co se chce seznámit. Nicméně to „něco“ mě donutilo odepsat. A tak jsme se ponořili do písmenek. O motorkách, o výletech… a protože jsem měla nemocnou Matu Hari, dostala jsem lákavou nabídku dělat dočasně baťoha. Jako proč ne, jenže já se strašně bojím. To bychom museli jet pomalu a jen rovně. Před každou zatáčkou seskočit, dotlačit motorku za ni a pak zase naskočit… to by prý asi nešlo…
Tak ale prý dojet na zmrzlinu bych zvládla, což?
Jasně že jo. Z náměstí je několik zmrzlinových stánků pár metrů, to bychom zvládli, hezky jak na odrážedle. Tak prý taky ne.
Každopádně, než jsem se nechala přesvědčit a kývla na krátký výlet jako baťoh, volal pan dochtor, že si můžu Matu vyzvednout. Hurááá!
Tak jsme začali výletit, každý na své kočičce.
No…
Panebože, on jezdí jak debil! No to nedám! Ujedu!
No jo… ale když on je tak hezkej… a co všechno ví a zná…
Tak asi dám panďuláčkovi šanci.
Po jednodenních výletech padlo rozhodnutí, že zkusíme vícedenní trip. Projedeme si značnou část Čech.
Jenže takový vícedenní trip má svá úskalí. To si uvědomíte, až to přijde. Třeba že nocujete v jednom pokoji s jednou koupelnou a záchodem, nebo v jednom stanu. Takže co teď? Mám se přiznat, že jsem standardní člověk se všemi standardními tělesnými projevy a potřebami nebo mám pořád hrát křehkou vílu, jejíž prdy jsou růžové obláčky bájného jednorožce s vůní lesních jahod? Už spolu jezdíme dost dlouho, panďuláček se vybarvil do fajn chlapa, přece ho nepoplaším. Takže budu za vílu.
Navštívili jsme spoustu památek, prochodili mnoho kilometrů krásnou českou přírodou, pochutnávali si na skvělé české kuchyni. A když tak dobře papáte, tělo to všechno zpracuje, ale pak také potřebuje ty zbytky odložit. Hmm, a mám asi problém.
Zrovna prolézáme Prachovské skály, nahoru, dolů, z jedné skály na druhou. Panďuláček je nadšený, raduje se jak malé děcko, poskakuje jak kamzík… Já se potím až na řiti, v obličeji brunátním, stále zatnuté zuby, oči se mi zalévají krví, potem, slzami. Má skvělá postava se pomalu proměnila v postavu matky před porodem, stěží dopnu knoflík u kalhot.
Mám výhodu, že trpím závratěmi, a tak vždy čekám pod skálou, než panďuláček vyleze nahoru, pokochá se, zahuláká z té výšky, jestli jsem si to nerozmyslela, že nahoře je úžasně. Prostě pako…
Já zespodu jen zamávám s křečí v úsměvu a aspoň chvilku se můžu zahalovat do jednorožcích růžových obláčků s vůní lesních jahod. Než sleze, tak se rozplynou a odér vyprchá. Nicméně se mi zdá, že jestli se pokusím teď o další obláček, už nebude růžový, ale bude to pořádný mrak s hromobitím a následnými kroupami. V hlavě se mi točí závity jak v míchačce plné betonu, ale žádná myšlenka, jak to vyřešit, nepřichází… melu naprázdno.
Ale Vesmír mě miluje, paní Štěstěna stojí při mně, tak panďuláčkovi postavila do cesty různé žebříky, po kterých může šplhat hodně vysoko na skály, kam se jinak nedá dostat. A tím mi dává více času o samotě. Bohužel kolem mě není žádné křovíčko ani přírodní paraván, kam bych se schovala, tak čapnu do borůvčího. Není jiná možnost.
Ach neumíte si představit tu úlevu!
Křeč ve tváři polevuje, po těle se mi rozlévá příjemné teplo, studený pot je také pryč… A v té blaženosti se rozhlížím kolem sebe a hledám nějaký lopuchový list. Nebo jakýkoliv list. Nebo aspoň větvičku jehličí… Nic… jen to borůvčí… Víte, jak vypadají listy borůvčího? Jasně, že jo! Tak je vám jasné, že jsou nepoužitelné. Tedy v prvním záchvatu paniky jsem přemýšlela, jak si je naskládat na prsty a použít… No nic, je zapotřebí improvizace.
Kdo jste byl v Prachovských skalách víte, že mimo borůvčího je všude podkladem jemný bílý píseček. Tak se v dřepu, s kalhotami pod koleny, kačením kolébáním, přesouvám z borůvčího na cestičku a tam započnu jemně jezdit holou zadelí po té sněhobílé nadílce, v této chvíli suplující toaletní papír. Jak se tak sunu cestou, zůstává za mnou hnědá stopa, která postupně ztrácí na barevné intenzitě, až vymizí zcela. Hygiena je dokončena. Při této jízdě jsem si připadala jako pes, který občas tuto techniku používá. Ale asi spíše jako drbadlo řitního otvoru, kam si tlapkou nedosáhne.
Dílo se zadařilo, čas jsem měla skvělý, panďuláček dorazil až za dalších 5 minut.
A protože čas se navršil, pomalu se vracíme zpět. S vrzající prdelí.
Těším se, i když nocujeme ve stanu, neboť v kempu je k dispozici umývárna. Ani si neodložím baťůžek do stanu a svižně mířím tam. Není to žádný komfort, prostě hojně používaná umývárna. Lezu do sprchového koutu, patou ucpávám odtok, abych si napustila aspoň trochu vody, protože sprchová hlava je napevno přidělaná ke zdi. Opět jdu do dřepu a krouživými pohyby svým odřeným pozadím roztáčím vodu a vyplavuji tak jemný písek, který se zarputile drží. Připadám si jako zlatokop, co rýžuje zlato z potoka a snaží se zachytit nugetky zlata. Já toužím vyplavit všechny nugetky, zlato nezlato.
Po velmi střídmé večeři, abych předešla dalšímu mračnému krupobití než dojedeme domů, uléhám spokojeně do spacáku, že jsem se mi podařilo uchovat si image křehké víly.
Aspoň v to doufám…