Když byl náš Blatníček malé štěně, vyprávěli jsme mu pohádky o jeho starším kamarádovi Areskovi. Aresek byl už velký bulík a uměl spoustu dovedností. Jedna pohádka byla o velké kutálející se pneumatice…

To byl jednou Ares s páníčkem na louce, kde si spolu hráli. Za páníčkem přijel kamarád v autě a Ares, znalý světa, zaznamenal, že se mu kutálí hračka. Neváhal, nabral na rychlosti a za pomalé jízdy onoho auta prokousl kutálející se pneumatiku…

Vidíš, Blatníčku, až vyrosteš, také si budeš hrát s pneumatikami.
Měsíce běží a z Blatníčka štěněte se stal Blatníček puberťák… Aby měl široké spektrum hraček, pořídili jsme mu dvě pneumatiky – jednu zavěšenou, aby na ni mohl skákat a zakusovat se a druhou volně loženou, aby s ní mohl běhat po dvoře. Jenže to se Blatníčkovi moc nelíbí. Je to rozmazlený pejsek, kterému se musí pneumatiky házet nebo rozhoupávat.
Jednoho dne jsme se vydali na dlouhou procházku, nachodili jsme 14 km po okolí. Došli jsme do Domašova u Šternberka, kouzelné vesnice, kde se daří zemědělské výrobě. Několikrát jsme cestou po dědině potkali traktor, jenž řídil mladý švarný traktorista. Zajímavostí bylo, že pokaždé za traktorem táhl jiný „pazmek“.  Jedou to byla vlečka, podruhé nějaký secí stroj, pak brána… Protože nás po dědině několikrát míjel, už jsme se na sebe smáli.
Čas se nachýlil a měli jsme už málo času, abychom se stihli vrátit do Šternberka a vyzvednout synáčka ze školky. Za Domašovem jsme uhnuli z cesty a vydali jsme se loukami, přes tankodrom, směrem do Šternberka. Protože jsme na úpatí Nízkého Jeseníku, není nic podivného na tom, že krajina kolem je členitá a člověk málokdy vidí na horizont.
Široko daleko, kam jsem dohlédla, nebylo vidět ani živáčka, pustila jsem proto Blatníčka z vodítka. Jaké bylo mé překvapení, když se najednou z brázdy v poli proti nám objevil traktor s bránou, který obhospodařoval louky kolem tankodromu! Já jsem znejistěla, ale Blatník měl jasno! To je přece jako v té pohádce o Aresovi a točící se pneumatice!
Mohla jsem si plíce vykřičet, nebyla žádná síla, co by ho zastavila. Se vší vervou se vrhnul na točící se pneumatiku a jediným cílem bylo ji znehybnit.
V první fázi začal běhat kolem jedoucího traktoru kolem dokola a štěkal… Asi to byla zastrašovací fáze. Měla jsem strach, aby ho ten traktorista nepřejel, tak jsem začala ten traktor obíhat v zběsilém tempu také, snažila jsem se odvolat Blatníka. Muselo to působit komicky… Naštěstí oním traktoristou byl ten švarný mládenec, kterého jsme několikrát potkali po cestě a tak zastavil a královsky se bavil sledováním naší stíhací hry. Když Blatník zjistil, že se kola netočí, byl zklamaný, ale přesto se i nadále snažil útočit na to největší kolo. Kousal a kousal, ale pneumatiku neprokousnul… Po delším stíhání a boji s pneumatikou se mi ho podařilo zapnout do vodítka a odtáhnout do relativního bezpečí mimo traktor.
Padla jsem do pole totálně vyčerpaná, Blatník na mě naskočil s touhou po páření (když mu nevyšel plán na zneškodnění traktoru). Poslintal mě, udělal mi pár modřin na ruce a když se po cestě zpět ku Šternberku uvelebil na tankodromu v rozbahněné brázdě po nějakém tanku, tvářil se velmi spokojeně. Vycházka zřejmě proběhla podle jeho gusta . Když jsme vyzvedávali Oskara ve školce, odpadávaly ze mě kusy zaschnutého bahna, z vlasů jsem si vytřepávala zbytky trávy… Prostě jsme si užili krásný slunečný den.