Jak se nenechat unést… nebo radši jo…
Musím se přiznat, že jsem velmi dlouho bojovala s titulkem mého příběhu, protože se mi zdá zavádějící. Každý si hned řekne, proč číst dál… zase nějaké zaručené moudro, jak zhubnout, nejlépe vleže na gauči se sklenkou vína. A vůbec, kdo by mě chtěl unášet, komu by se chtělo tahat s 80 kily živé jateční váhy.
Přesto to prubnu. Není únos jako únos.
Jak chodíme s Blatníčkem ven, zažíváme různá dobrodružství. Mimo všech bláznovství si vychutnávám vzácné chvíle klidu, kdy mám své sluchovody zataraseny sluchátky a pumpuji do sebe decibely. Každý, kdo nás na procházce potkal, už ví, že nereaguji na pozdravy, volání, troubení… prostě neslyším. V tyto chvíle jsem mimo tento svět. Pokaždé intenzivně prožívám svou roli Orfea, který svým božským zpěvem může vyvést svou milovanou Eurydiku z podsvětí z kraje blažených. Bláťa to naprosto chápe, rozumí mému přiblblému výrazu ve tváři a je šťastný, že v tom není sám.
Za několik posledních měsíců jsem trochu vyměkla a death metal, deathtrash, punk rock a ostatní odvozené žánry vystřídal soul, blues, R&B…
Při posledních toulkách teplým podzimním odpolednem, kdy barevné listy stromů odrážely sluneční paprsky přímo mně do tváře, světlo měnilo svou barvu a intenzitu, nádherná vůně chryzantém mě unášela dovnitř mého srdce, jsem měla rande s Jonathanem Royem.
Nechci si ho poplašit, tak mu zatím dělám jen sbor. Nejsem sice macatá černoška, ale myslím, že si vedu dobře, hlasovým rozsahem rozhodně.
Ty sluneční barevné reflektory mě tak strhly… kašlu na Octoberfest a jódlování, jedu do Wembley!!
Šlape nám to úžasně, klukům z kapely se žhaví prsty zběsilými údery do kláves, nezkrotnými tahy po strunách… ještě pár taktů a je to moje… moje sólo, mých deset vteřin slávy…
… dys fájrrrr, dys fájrrrrrrr…. óóó… óóóóó…. ááááááá… ááááááááááááááááááá……
Můj Orfeus v srdci jásá… Eurydiko, má lásko, budeš volná!
… áááááááááááááááá… ááááááááááááááá… ááááááááááááááááááááááááááááá…
Mé božské komorní „a“ se nese nad bouřícím publikem zcela vyprodané arény ve Wembley. Mých 440 Hz rezonuje pódiem. Publikum šílí, reflektory mě oslňují, s posledním dechem a s náručí široce otevřenou světu vysvobozuji svou Eurydiku.
Ach Bože, to je nádhera! To byl výkon! Země se točí… Svět se zastavil…
Moment!
Svět se zastavil?
Můj mozek se ještě stále snaží vycentrovat obraz mého srdce s obrazem, který mu předávají mé oči. Svět se zastavil. Ještě stále s rozevřenými pažemi koukám na okolojdoucí, kteří momentálně nejsou okolojdoucí, ale jsou okolostojící a okolonechápající. Ruce mi padají k tělu, pohled sklouzne dolů k nohám… a tam okolostojící a okolonechápající zrzavé stvoření, kterému čtu z očí jeho vážnou obavu o mé duševní zdraví.
Jsem zmatená a velmi pomalu se snažím pojmout, co se vlastně stalo. Ta vteřina, než kolečka docvaknou do soukolí, trvá věčnost… Vyprodané Wembley, Jonathan Roy, šílící dav, mé úžasné komorní „a“….
Očima těkám po rozcházejícím se davu a mé oči se střetnou s očima krásné pohádkové babičky. Připadá mi jako z pohádky. Drobounká, mírně shrbená, neuvěřitelně světle modré oči, téměř bílá pleť, krásně vrásčitá tvář i ruce, které má semknuté v pěstích před tělem, připravené k modlitbě.
Naše oči se střetnou a já v nich mohu číst. Je to tam! Čtu ta tři slova! Tři slova, která obsáhnou Vesmír.
Čtu to poselství!
Ty sepjaté ruce, ta vášeň v těch blankytných očích…
„Musíš! Kájo musíš!“
Za Goťáka bych dejchala!
Usměju se, poděkuji babičce úklonem hlavy, balím psa a jdeme se historicky znemožnit jinam.
A víte co?
Jsem šťastná.
Tak proč se nenechat unášet?