Vyberte stránku

Jak se nenechat unést… nebo radši jo…

Musím se přiznat, že jsem velmi dlouho bojovala s titulkem mého příběhu, protože se mi zdá zavádějící. Každý si hned řekne, proč číst dál… zase nějaké zaručené moudro, jak zhubnout, nejlépe vleže na gauči se sklenkou vína. A vůbec, kdo by mě chtěl unášet, komu by se chtělo tahat s 80 kily živé jateční váhy.

Přesto to prubnu. Není únos jako únos.

Jak chodíme s Blatníčkem ven, zažíváme různá dobrodružství. Mimo všech bláznovství si vychutnávám vzácné chvíle klidu, kdy mám své sluchovody zataraseny sluchátky a pumpuji do sebe decibely. Každý, kdo nás na procházce potkal, už ví, že nereaguji na pozdravy, volání, troubení… prostě neslyším. V tyto chvíle jsem mimo tento svět. Pokaždé intenzivně prožívám svou roli Orfea, který svým božským zpěvem může vyvést svou milovanou Eurydiku z podsvětí z kraje blažených. Bláťa to naprosto chápe, rozumí mému přiblblému výrazu ve tváři a je šťastný, že v tom není sám.

Za několik posledních měsíců jsem trochu vyměkla a death metal, deathtrash, punk rock a ostatní odvozené žánry vystřídal soul, blues, R&B…

Při posledních toulkách teplým podzimním odpolednem, kdy barevné listy stromů odrážely sluneční paprsky přímo mně do tváře, světlo měnilo svou barvu a intenzitu, nádherná vůně chryzantém mě unášela dovnitř mého srdce, jsem měla rande s Jonathanem Royem.

Nechci si ho poplašit, tak mu zatím dělám jen sbor. Nejsem sice macatá černoška, ale myslím, že si vedu dobře, hlasovým rozsahem rozhodně.

Ty sluneční barevné reflektory mě tak strhly… kašlu na Octoberfest a jódlování, jedu do Wembley!!

Šlape nám to úžasně, klukům z kapely se žhaví prsty zběsilými údery do kláves, nezkrotnými tahy po strunách… ještě pár taktů a je to moje… moje sólo, mých deset vteřin slávy…

… dys fájrrrr, dys fájrrrrrrr…. óóó… óóóóó…. ááááááá… ááááááááááááááááááá……

Můj Orfeus v srdci jásá… Eurydiko, má lásko, budeš volná!

… áááááááááááááááá… ááááááááááááááá… ááááááááááááááááááááááááááááá…

Mé božské komorní „a“ se nese nad bouřícím publikem zcela vyprodané arény ve Wembley. Mých 440 Hz rezonuje pódiem. Publikum šílí, reflektory mě oslňují, s posledním dechem a s náručí široce otevřenou světu vysvobozuji svou Eurydiku.

Ach Bože, to je nádhera! To byl výkon! Země se točí… Svět se zastavil…

Moment!

Svět se zastavil?

Můj mozek se ještě stále snaží vycentrovat obraz mého srdce s obrazem, který mu předávají mé oči. Svět se zastavil. Ještě stále s rozevřenými pažemi koukám na okolojdoucí, kteří momentálně nejsou okolojdoucí, ale jsou okolostojící a okolonechápající. Ruce mi padají k tělu, pohled sklouzne dolů k nohám… a tam okolostojící a okolonechápající zrzavé stvoření, kterému čtu z očí jeho vážnou obavu o mé duševní zdraví.

Jsem zmatená a velmi pomalu se snažím pojmout, co se vlastně stalo. Ta vteřina, než kolečka docvaknou do soukolí, trvá věčnost… Vyprodané Wembley, Jonathan Roy, šílící dav, mé úžasné komorní „a“….

Očima těkám po rozcházejícím se davu a mé oči se střetnou s očima krásné pohádkové babičky. Připadá mi jako z pohádky. Drobounká, mírně shrbená, neuvěřitelně světle modré oči, téměř bílá pleť, krásně vrásčitá tvář i ruce, které má semknuté v pěstích před tělem, připravené k modlitbě.

Naše oči se střetnou a já v nich mohu číst. Je to tam! Čtu ta tři slova! Tři slova, která obsáhnou Vesmír.

Čtu to poselství!

Ty sepjaté ruce, ta vášeň v těch blankytných očích…

„Musíš! Kájo musíš!“

Za Goťáka bych dejchala!

 

Usměju se, poděkuji babičce úklonem hlavy, balím psa a jdeme se historicky znemožnit jinam.

A víte co?

Jsem šťastná.

Tak proč se nenechat unášet?

Příběh potoční

Dnešní odpoledne se jevilo jako perspektivní. Já jsem se rozhodla, že si ho užiju s Bláťou. Sluníčko se činilo, seč mu paprsky stačily, mráz vytvářel na tvářích bezvadný make-up alá Marfuša. Energie proudila všemi směry.

Po cestě z práce jsem naložila Bláťu do auta a dali jsme kolečko po městě. Bigbít z rádia, kochačka, toulavé kočky prchaly do úkrytů, když viděly přes sklo Bláťovo mlsné oko. Dali jsme kávičku, zkontrolovali vyprané tenisáky, který bude vyhovovat, a jupí ven.  V drtivé většině vede naše první cesta k potoku. Jak opadnou první jarní přívaly vody z tajícího sněhu, začínáme brodit a vydrží nám to do pozdních podzimních dnů. V zimě házíme klacíčky (rozuměj ořezané stromy) nebo milované tenisáky. Už se cítím být přeborníkem. Občas se přistihnu, jak brouzdám po internetu a hledám nějaké soutěže v hodu stromem. Cítím se velkým favoritem na bednu. S tenisákem je to kupodivu těžší. Ta sviňa malá je tak lehká, že i když ho hodím přesně a rovně, vždycky chytí nějaký zbloudilý luft a letí si směr řiť. A tato destinace je rozeseta po celém okolí, tak člověk ani netuší, do jaké řiti doletí.

Ale někdy mám také světlou chvilku. Chce to jen koncentraci a soustředění. Před hodem provádím dechová cvičení se zavřenýma očima, napojuji se na svého vnitřního atleta, má pečující stránka ometá prachovkou vavřínový věnec na mé hlavě… jsou to úžasné okamžiky. Poté doširoka otevírám své oči… mít je skleněné, tak vypadnou z důlků, mé paže konají kruhové pohyby, až můj ramenní kloub prosí o eutanázii, pak nápřah! Bláťa je již ve startovací pozici, mé soustředěné bulvy zalézají do důlků, má ruka nabírá na akceleraci… rozmach… hod… Oba čumíme jak Jánošík na hrách… míček letí s úžasnou trajektorií… dozadu…  Ano, je to tak, i ženy mají své dny.

Nicméně se musím dnes pochlubit… dnes to šlo dopředu, rovně, přesně, daleko… kdyby to ovšem Bláťa nezkazil… Ta vzdálenost byla epická, když míček klesal k zemi, Bláťa ho čumákem ve výskoku poslal dál… Skvělá práce svalnatého těla, ladného výskoku, zběsilosti v očích, klapnutí tlamy naprázdno….  To nebohé zvíře se těšilo, jak onen míček přemění na kousky gumy, meltonu, bavlny, vlny a polyamidu. Bohužel styčná plocha způsobila odklon dráhy letu, odskok činil 147 cm po dopadu na pevný bulličí čumák z výšky 254 cm. Přední deformace míče byla v tu chvíli 0,74 cm a zadní deformace 1,08 cm… laicky řečeno se tenisák odrazil od té zrzavé držky do jedné z řitních destinací. A protože prostě já a Bláťa, řiť se nacházela v potoku…

Po tom ladném výskoku jsem už jen za poklusu k místu tragédie sledovala, jak míč mizí v potoku a Bláťa za ním. Zaznamenala jsem jen čtyři tlapky vzhůru a kousek pádu po zádech kamsi….

Běžím k onomu místu propadu a zprvu jen stěží chápu, co se stalo – míček pryč, Bláťa pryč.

Když mé oči prozřely, nakláním se přes břeh a vidím to nebohé zvíře živé a reagující, nicméně zcela uvězněné na jakémsi kameni těsně nad hladinou rozbouřeného potoka, neschopno pohybu.

Kdyby bylo léto, vleze do vody a doběhne k brodu… chodíme tudy stále, zná to. Jenže mrzne, voda má kolem nuly, deště a tající sníh z líného potoka dělají zuřivou ledovou bestii. Co teď???

Můj mozek se roztáčí na plné obrátky… volej hasiče, zburcuj emergency, nech ho tam, je to zvíře, poradí si, potřebuješ nové boty, a ten svetr tuhle za výlohou byl taky cool, štěkni, ať vím, že jsi naživu, kdy že mám tu kadeřnici, asi si dám dnes víno, jo, a tatarák by byl fajn, sakra čokle, jsi dement nebo co, a zítra musím zavolat do Švajcu, že mi chybí poslední faktura a taky Lucasovi, ať mi pošle kapacitu hotelu, kterou mám k dispozici…

Tak tam tak stojím s totálně předimenzovanou hlavou… miluji toho zrzavýho dementa… Takže co! Musím dolů a dostat ho nahoru. Vodou to nejde… je ledová a proud je epochální. Sestup dolů je de facto nemožný, je to téměř kolmice. Kolem jsou jakési stromy… no, stromy… klacíky… každý z nich zkoumám, jestli mě udrží. Některé se mi lámou v ruce, jiné na mě mrknou, že můžu… jóó, to víš… já se tě chytnu a ty se v tom nejlepším zlomíš a já poletím ústy rovnou do potoka…. Jenže co teď… už jsem na půli cesty do pekla. Uvěřila jsem mrkající dřevině a pověsila jsem se na ni. Pode mou propast jak do nitra zeměkoule… no reálně něco do metru…. Ale v tu chvíli, visící na pofidérní dřevině, která se těší na to, až se zlomí a pošle mě do ledových vln…. Svůj zrak soustředím na vyčnívající kořen. Pokusím se o seskok? Najednou mi hlavou začínají šrotovat jiné myšlenky… vzývám všechny profesory, omlouvám se, že jsem se nedostatečně učila, prosím je aspoň o nahození nějakých vzorečků…. Výsledek si už spočítám… Co to je? Kladka, páka, nakloněná rovina… Prosím, prosím, prosím…

Nakonec slaňuji po zmrzlém kolmém břehu co nejníž, snažíce se jistit aspoň zatnutím prstů do hlíny… hmmm… zmrzlý břeh mi akorát ohobloval nehty a rozedřel prstové polštářky, jak jsem klouzala dolů a snažila se zachytit toho pověstného stébla trávy. Připadám si jako naspeedovaná veverka. Padám volným pádem… kurňa, to je jak z filmu!

Jo, je! Těsně nad hladinou jsem se zarazila o již vzrostlý nálet jakési prapodivné dřeviny, nicméně mě zachránila před ledovou koupelí.

Funím jak lokomotiva, potím se až na řiti… jóó, kéž by ten tenisák skončil v této řiti, nemusela bych si teď hrát na 007 zachraňujícího svět.

S Bláťou jsme od sebe na metr… já blíž nemůžu a on se bojí pohnout…. Nedosáhnu na jeho obojek, že bych ho přitáhla a on stále pláče! Pláče? Jako nevím… mě to připadá jako nářek kočkodana, co má zácpu….

Asi na popáté se mi ho podařilo pevně chytit za obojek a přitáhnout luftem k sobě na nestabilní pofidérní dřevinu. Pak už jen vztlačnou sílou popoháním jeho prdel k výšinám.

Dobrá věc se podařila. Ovšem nastává otázka, kdo mou prdel vytlačí k výšinám. Stojím na té dřevině, ledové vlnky v potoce na mě hází oko, pojď, bude legrace, okoupeš se…

No nic… musím přijmout roli zuřivé veverky. Zbytky nehtů, co odolaly pádu dolů, se musí zahryznout do zmrzlé půdy na cestě vzhůru.

V těchto vypjatých situacích je úžasné sledovat, jak se mění nastavení člověka. To místo podél potoka je vyhledávanou destinací pejskařů. A dnes jsem byla vděčná za všechny ty obří zmrzlé exkrementy, po kterých jsem šplhala nahoru ke svobodě!

A tenisák? Ten nabral kurz směr Černé moře. Až se tam někdy vypravíme, bude to milé setkání.

Příběh o wellness procedůrách

Mám ráda déšť. Mám ráda, když je teplo a prší. Mám ráda, když můžu běhat v kalužích bosá, když můžu zmoknout, když se mi oblečení lepí na tělo, když mi kapky deště stékají po obličeji. Je to taková úlitba mému vnitřnímu dítěti, aby bylo šťastné a žilo se mnou v harmonii.

Zrovna tuhle se mi to téměř splnilo.  Můj drahý pes kolem mě brousil a smutnýma psíma očima mi dával najevo, že potřebuje svou denní dávku kilometrů po lese.  No, co naplat, potřeba je potřeba.  Bylo právě poledne, tak byla velká šance, že v lese téměř nikoho nepotkáme a budeme moci lítat „džihádem“ bez vodítka. Má obava o možných kolemjdoucích byla lichá, venku lilo jak z konve a vítr fučel nárazový a studený. Přesto jsme se vydali na náš základní rychlý okruh – do Lipiny a zpět (cca 5 km).

Celou cestu, kdy mi déšť se zmrazky bičoval obličej (skvělá mikromasáž proti vráskám) a ledový vítr strhával kapuci (potřebovala jsem provzdušnit účes), jsem přemýšlela, jak to ten pes dělá, že je celý já, že také miluje déšť a celý nadšený lítá po lese a nastavuje hlavu větru.  Jestli to nebude tím, že venku panuje psí počasí a psa by nevyhnal.  To jen nedůvtipní pánečci drží své miláčky doma… v teple, v suchu.

Sotva jsme strčili nosy do lesa, začala hra na schovávanou.  Bláťa se běží schovat a já ho přivolávám… Člověk by ani neřekl, jak taková hra dokáže rozvinout různé dovednosti. Já jsem se rozhodla, že začnu jódlovat. Jde mi to dobře. Když přivolávám Bláťu, tak řvu jak na lesy (jaká to podivuhodná shoda, že jsem zrovna v lese), aby mě slyšel, a pokaždé mě můj hlas zradí, zlomí se a je ze mě mutující fistulant. Ještě pár procházek a vytuním to k dokonalosti a pak pojedu na Oktoberfest a nechám se angažovat za zpěváka. Kozy na to mám, nějaké to pivo taky zvládnu, tak cesta na výsluní se mi otevírá a šoubyznys na mě čeká s otevřenou náručí.

Přes onu lapálii s počasím musím říct, že to byla nádhera! Celý les ožil, zazelenal se, tráva neuvěřitelně poporostla. Nádherná zeleň kolem dokola. Mé srdce plesalo a oči se kochaly.  Jak si jdeme lesem, a já jódluji na Blatníka, vidím ho, jak se mihne mezi stromy a zase se schová. Blázínek, asi si myslí, že ho nevidím… A najednou vžžžuuum a přede mnou si to hasí srna. Pozorně poslouchám, slyším rachot v křoví, to už se blíží Blatník, co si momentálně hraje se srnami na hoňku… A vžžžuuum, další srna. Jsem z toho jelen. Kroutím hlavou a najednou vžžžuuum… a už se válím po zemi. Ten zmetek zrzavý, odbarvená blondýna,  držka přiskříplá, opíííca škaredá, pazgřáň zgrůcaný… si to do mě napálil zezadu a skolil mě jak tu divú sviňu. No proč ne – jsem promočená, proč bych nemohla být i od bláta a listí a jehličí a trávy.

Poklusáváme si to směrem ku Šternberku, čas utíká, mám schůzku na úřadě s vedoucí odboru školství, nesmím přijít pozdě. Už se nám rýsují baráky na dohled, tak zajódluji zase o něco lépe a ejhle, stačilo napoprvé. Připoutám si nešťastné psisko, které pochopilo, že lesní legrace končí.  Ještě poslední kopeček a už jsme na kraji lesa. Jak tak koukám pod nohy, vidím nádhernou rejhu v blátě, na konci nakupené listí.  To si tu někdo udělal pěknou klouzačku, asi stejný nadšenec, co v dešti dovádí v lese.

Nevím, kdo kdy tvrdil, že myšlenka je rychlejší než cokoliv jiného, nicméně než jsem svou úvahu o deštivých radovánkách stačila domyslet, válela jsem se na konci své rejhy… Déšť zatím stačil dokonat svou destrukci pevného podkladu, tak jsem se na zemi pěkně bahnila (vždy jsem toužila po relaxu v bahenních lázních). Jak tak klečím na všech čtyřech, vidím z oka do oka, jak Bláťovi to jeho zablýsklo nadějí, že přece jen radovánky pokračují. Nic takového, pse pohanský, musíme domů, mám tu schůzku. Vyskočím jak laň, když už jsme v tom lese, ovšem podklad mě opět zradil a já jsem uklouzla na něčem, co se velmi podobalo hromádce, kopečku, bochánku… no stručně řečeno – hovnu. Smýkla jsem sebou a už jsem se v tom válela. A to byl moment, kdy Bláťa zpozorněl. Panička opět zalehla, zřejmě bude nějaká veselá hra na zemi… a už po mě skákal a obíhal dokola a štěkal radostí… Než se mi podařilo zvednout, nevypadala jsem vůbec jako moderní žena. Sice jsem prošla masáží obličeje, čechráním vlasů, bahenní maskou, ale na vzhledu mi tyto procedury nepřidaly. Dvě „rejhy“ zůstaly na zemi, třetí jsem si pořídila na prdeli a na zádech, nevábnou, smradlavou. Většinou to bývá naopak – hnědá rýha uvnitř textilu. Já jdu s dobou a hnědý šlic jsem si nechala vně… Lidé si myslí, že les snese všechno. Na svých procházkách vyhazují různé odpadky a konají svou potřebu. Pro mě by bylo lepší, kdybych na onom místě uklouzla na PET lahvi, co odhodil nějaký hulvát. Pro les je lepší, že tam kdosi hodil hovnem. Budiž mu to přáno, lesy jsou důležité, jak tvrdí synáček.

Domů jsme se přiblížili nepozorovaně, přestože oba sousedi dělají nové střechy a po ulici se motá spousta řemeslníků. Byla jsem totiž geniálně namaskovaná jako nějaké přepadové komando. Jen ten smrad…  Lidské lejno je fakt cool.

Všechno oblečení a boty jsem svlékla na dvoře. Původně jsem se chtěla nahrubo osprchovat zalévací hadicí, ale zima mnou třásla tak mocně, že být chlap, tak mám orgasmus zadarmo.  Vlezla jsem tedy do vany a počala se drhnout. Byla jsem jak dětská prdýlka – heboučká, čisťoučká, smradlavá.

Co teď? Budu doufat, že ten smrad je jen v mé hlavě. Když tak můžu tvrdit, že je to nový parfém – Exkremention… je to podobné jako Exclama´t!on . Té slovní přesmyčky si nikdo nevšimne, doba je hektická, všude plno cizích slov.

Každopádně miluji déšť, miluji, když je teplo a zmoknu a když je pes spokojený, když jsou moje milované děti šťastné a mají báječné dětství plné legrace… když se na výletech se svou matkou ztrácí.